Šestý kvítek: Klidná jízda vlakem

Nějak takhle jsme kdysi jezdívali do/ze školy... časy se naštěstí mění :-)

V dobách dřívějších jsem se vlakem přesouvala každý týden, takže jsem už v tomto dopravním prostředku v životě strávila hezkých pár hodin (sečteno dohromady to nejspíš budou dny, týdny atd.). Obecně vzato mi tento způsob přemisťování se vyhovuje z dostupných možností asi nejvíc, protože auto ani osobní tryskáč nemám (a dlouho mít nebudu :-)) a v autobuse se mi dělá blbě.
Jako u všeho samozřejmě existuje i u cestování vlakem spousta věcí,  které ho dokáží proměnit v noční můru. Třeba minule, když si ke mně přisedla nesnesitelná dvojka nejspíš matky s dcerou, co se celou cestu cpaly  vlašákem, koblihama a vším možným a u toho pomlouvaly snad každého, koho znaly. Jako osobě vcelku anachronické a civilizací nedotčené se mi stává, že u sebe nemám sluchátka, takž pak můžu jen tiše trpět. Naštěstí se mi většinou podaří uhájit soukromí kupé (proto taky mám radši vlaky s klasickými kupé, holt tradicionalista) a můžu nerušeně spát, vychutnávat si ubíhající krajinu, myslet na příjemné blbosti nebo provozovat nějakou činnost dříve zmíněnou na blogu jako je čtení a pití kafe. A někdy se dám do řeči se spolucestujícími, cesta tak hned líp ubíhá a já mám ještě k tomu pocit zadostiučinění, že pro změnu někoho ruším já a ne naopak (nojo, já vím, tohle není sluníčkové, polepším se). Až se potkáme ve vlaku, aspoň si můžeme hezky pokecat,… ;-)

Pátý kvítek: Kafe

Netřeba slov...

Tak jsem to tu trochu zanedbávala, vylézání z tunelu holt žere čas :-) Abych to napravila, svěřím se dnes s jednou ze svých největších vášní. Den bez kafe pro mě prostě z definice nemůže být dobrý den. Vždycky mu něco bude chybět, něco voňavého a nejlépe v mém oblíbeném hrnku. Ovšem jednu věc musím podotknout hned zkraje: i když jsem velký milovník kávy, zdaleka se nemůžu počítat mezi bůhvíjaké znalce tohoto nápoje. Takže byste se mě marně ptali, jak připravit pravé italské espreso, a kdybyste mi ho hotové naservírovali, já si do něj barbarsky přidám vodu. Kromě toho, když je nouze nejvyšší, nepohrdnu ani tzv. „náhražkou“, tedy obyčejným instantním kafem, a zvládnu i to nejlevnější. Poněkud problematický chuťový zážitek pořád nezastíní fakt, že prostě kafe je kafe.
Doma mám naštěstí k dispozici kávovar, takže většinou nemám potřebu snižovat kvalitu svého zážitku na instantní úroveň. Už celý ten proces přípravy božského nápoje je pro mě malý obřad – jakmile začne přístroj pracovat, rozlije se pokojem známé kávové aroma, a protože jako každá závislost má i tato důležitý psychologický moment, už samotná ta vůně má na mě povzbuzující a naplňující účinky. A což teprve, když svoji činnost dokončí… Jak tenhle text píšu, začínám litovat toho, že už je deset večer. Protože hádejte na co jsem dostala obrovskou chuť…      

Čtvrtý kvítek: Knihy na papíře

Může tohle chybět v útulném pokojíku?

 I když se považuji za člověka otevřeného novým  věcem a změnám všeho druhu, v některých ohledech holt asi navždy zůstanu beznadějná konzerva. Nechápu třeba, proč bych měla furt být připojená na internet, když už se někdy konečně vykopu zavřít počítač a vyrazit ven. Nebo proč by měl být můj telefon chytřejší než já. Takže i když vím, že existují super udělátka, do kterých si můžete nacpat knížek kolik chcete a pak je číst na obrazovce, co z ní nebolí očička a vůbec má milion výhod, zůstávám věrná starým dobrým papírovým knížkám (a plánuju v tom pokračovat i v případě, že snad budu mít někdy na ty udělátka peníze). A nejde přitom jenom o samotné čtení. Nic se zkrátka nevyrovná tomu slastnému pocitu, kdy tu knížku držíte v ruce, vůni nově koupeného přírůstku do knihovničky nebo naopak skoro posvátné úctě, když listujete nějakým hodně věkovitým výtiskem. Já taky knihy hrozně ráda vlastním, zálibně prohlížím na poličce a tahám s sebou do vlaku, do kavárny, do čekárny k doktorovi, prostě všude. Občas se to celkem pronese, občas to uškodí kondici knihy, ale přesto v tom hodlám pokračovat a je mi upřímně jedno, kam až postoupí moderní technologie. Jen málo věcí totiž dovede poskytnout větši slast, než sednout si jen tak s knížkou a kafíčkem a vychutnat si tu příjemně starosvětskou náladu pravého kavárenského povaleče.                

Třetí kvítek: Hrášek v únoru

V mém osobním ráji tohle nesmí chybět...

Já prostě miluju hrachové lusky a hned jak se objeví v obchodech, musím si jich při každém nákupu aspoň pár přinést domů, i kdyby na chleba nebylo (jakože taky často není). Samozřejmě že se nic nevyrovná hrášku vlastnoručně čerstvě natrhanému a jestli budu mít někdy ten svůj vysněný domeček se zahrádkou, bude tam co nejvíc hráškových záhonů, jenže furt lepší kupovaný než žádný. Už jsem si ale tak nějak zvykla, že po většinu roku se musím obejít bez téhle nebeské pochoutky. To bylo ale předtím, než jsem objevila malý krámek se zeleninou v Brně na Kobližné, kde mají vždycky skvělý výběr a příjemné ceny, pokud je zrovna v práci tak i příjemnou prodavačku a hlavně – hrášek! Jasně, že takhle v únoru to není levná záležitost, takže si ho můžu užívat pouze v opravdu symbolickém množství. Taky je zcela jistě dovezený z nějaké tramtárie a prošpikovaný všemi možnými i nemožnými chemikáliemi, to ale nic nemění na zelené, kulaté a děsně dobré podstatě věci. A člověk si říká, že celá ta moderní civilizace, co přinesla globalizací, privatizaci, prokrastinaci a vůbec kdejakou podivnou štaci má něco do sebe. Pro jahody ani pro nic jiného se aspoň mimo sezónu nemusíte štrachat vánicí za skupinou náladových dědků, a to ani když se jmenujete Maruška.         

Druhý kvítek: Gotye poslouchá Mládka

Ňuňuňu

Jméno Gotye vám určitě není neznámé a kdyby přece, nemohli jste uniknout hitu Somebody That I Used to Know, který rádia jeden čas rotovala do zblbutí, než se vrátila ke svým obvyklým popovým škvárům. Tuptup, tuptup, tududududu…. Nou jú didnt hef tu KÁÁÁÁT MI ÓÓÓF!!!! Už víte? A víte taky, že tenhle týpek, vlastním jménem Wally DeBecker, je všestranně nadaný umělec, co skvěle válí na bicí, jako Gotye vydal už tři alba a kromě toho hraje milé retro v kapele The Basics? Taky si váží svých fanoušků, protože jim vyjádřil úctu zremixováním všech možných i nemožných coververzí svého největšího hitu, mimo jiné...

Jak jste asi poznali, tento Australan momentálně vede v seznamu mých obsesí, které se na sebe neustále nabalují v podstatě už od mého dětství až dodnes (s výjimkou temného období kolem 14 let, ostatně kdo v tomhle věku nebyl tak trochu lunetic?). Mohla bych takhle donekonečna pokračovat ve výčtu Wallyho kvalit, ale to už si rovnou můžete otevřít google či wikipedii, že. Proto bez dalších okolků přejdu k věci: netušila jsem, že je možné ho zbožňovat ještě víc, ale narazila jsem na tohle video, kde mluví o svých oblíbených zdrojích inspirace z youtube. Jaké bylo moje překvapení, když na mě najednou vyskočil titulek Czech roll‘d a Jožin z bažin! Tohle mi zvedlo náladu a fakticky mi vůbec nevadí, že jednotlivé středoevropské země jsou nad rozlišovací schopnosti chlapců odchovaných širou australskou stepí (ne, paprikáš opravdu není české národní jídlo :-D).

První kvítek: Založení tohoto blogu

Pro člověka, který se den co den plouží smrdutým a temným kanálem, přestavuje něco tak banálního jako jedna malá kytička hotový zázrak. I když ve stoce, kam tečou jen samé splašky a sluneční světlo tam nezavítá, se asi stejně bude dařit jen zmutovaným potvorám a kdo ví, jestli se z toho nevyklube něco jako zvířata z londýnského podsvětí v Gaimanově Nikdykde. Ale přesto potěší. Právě o takových nepravděpodobných, zcela banálních maličkostech, které dokážou vylepšit nudný a pitomý den, je tento blog. Skutečně je mi jedno, že tohle v žádném případě není originální koncept a kromě asi nejslavnějších 1000 awesome things se takových sluníčkových blogísků po netu povaluje tisíce. Je to především terapeutická záležitost, což ale samozřejmě neznamená, že bych měla něco proti tomu, když to tu bude někdo číst, právě naopak! Hodlám to tu updatovat každý den a  doufám, že i tahle aktivita pomůže mně (a možná i někomu jinému) z té stoky nakonec vylézt na světlo a čistý vzduch :-)