Desátý kvítek: Sedět v chládku

Uznávám, že i toto počasí může mít své výhody...

Tak je to jasné, proč se na tomhle blogu dlouho nic neobjevilo, říkáte si možná. Navíc teď je posílání kdekoho do chládku docela aktuální téma… ale nebojte, do žádné vysoké hry kmotrů a špionů a jim podobných jsem se nezapletla, mluvím o věci tak banální, jako je počasí.
Banální nebo ne, nedávno znovu dokázalo, že podceňovat jeho vrtochy se nevyplácí; teď předvádí další ze svého širokého repertoáru způsobů, jak lidi potrápit a naštvat. Znáte to, člověka by ani nenapadlo, že bude dusno až k padnutí, koupete se ve vlastním potu a studená sprcha s najednou stává ze zabijáka libida předmětem vášnivé touhy… Ačkoliv je dost takových, co si z nějakého důvodu stavu vařeného humra užívají, já k nim nepatřím. O to víc dokážu ocenit fakt, že kancelář, kde pracuju, se nachází ve sklepních prostorách. Když je venku kosa, je tam sice kosa ještě větší, ale od čeho jsou svetry a podobné vynálezy, žejo. A v nesnesitelných vedrech přijde trocha zchlazení horké hlavy (a čehokoliv jiného) velmi vhod. Když člověk vyleze ven, je to teda docela šok… ale každý důvod těšit se do práce a zůstat tam co nejdéle je dobrý, ne?

Devátý kvítek: Přijít domů z procházky

Když už prej bude pořád prosinec, musíme si to aspoň užít.

Tak strašně moc se těším, až sem budu moct dát nějakou tu ódu na jaro, a asi nejsem s podobným přáním sama. Ale když se kouknu z okna, naskýtá se mi krásná scenérie zimní krajiny, kterou chvílemi dotváří ještě pár desítek centimetrů sněhu navíc, když se rozhodne napadat. Takže jakmile ve sváteční pondělí konečně vysvitlo slunce, bylo po obědě a kávě, nastal čas na vánoční… eh, tedy velikonoční procházku. Páč jsem od přírody pecivál, mám vždycky pocit určitého morálního vítězství, když se vykopu ven k nějaké fyzické aktivitě jiné než je pouhé nutné přemístění.z místa na místo. A navíc, koulovačka na velikonoce, kdo z vás to má? (Mno, momentálně asi skoro každý, ale to je detail.)
Jak už jsem ale řekla, jsem pecivál, takže na procházkách nejvíc miluju návraty domů. Ten pocit příjemné únavy z protažených svalů, v zimě navíc s bonusem rozmrznutí zrampouchovaných končetin. Teplý čaj a suché fusekle je pak nutnou součástí povycházkového pohodlí, a všechny lenošivé aktivity jako čtení se provozují tak nějak příjemněji. Zkrátka musím takové věci provozovat častěji, a počasí rozhodně nahrává všem aspektům zimních procházek. Aspoň má ta doba ledová nějaké výhody.              

Osmý kvítek: Končně jsem ochutnala zelený pivo!

Taky máte chuť?

Minimálně Brňáci vědí, že zelené pivo, čepované každoročně tematicky na Zelený čtvrtek, je fenomén. A já už ve štatlu vegetuju nějaký ten rok (vlastně víc let, než je mi milé přiznat), ale věřte nebo ne, za celý ten čas jsem ještě tuhle specialitu neokusila. Buď jsem byla pryč, nebo ho v příslušném zařízení už neměli a nechtělo se nám přesouvat, tohle nebo tamto, a já byla tak akorát zelená závistí vůči těm šťastnějším.
I letos to vypadalo, že bude vše při starém. Ve čtvrtek ticho po pěšině a pátek jsem strávila v posteli, ovšem ve společnosti velmi nevítané – s migrénou. Vyplazila jsem se tedy navečer do hospůdky přes ulici zkusit, jestli zabere alkohol, poslední to záchrana od mého trápení a zázračný všelék. A představte si, že neměli jen tak ledajaký alkohol – ano, po všech těch letech se konečně moje touha splnila a já mohla ten zelený zázrak okusit na vlastní ústa. Nebylo vůbec špatné, ale nekonala se ani žádná extrémní exploze dosud nepoznaných pivních rozkoší. Ovšem ten opojný pocit zadostiučinění, ten za těch pár korun navíc rozhodně stál! It is the small things, you know.        

Sedmý kvítek: Odhodlání

Požerte motivační citát, bitches :-D

Tak jsem to tu poněkud delší dobu neupdatovala, nojono, shit happens. To je tak, když člověk prožívá na jednu stranu jedno z nejkrásnějších období svého (dosavadního) života, na druhou stranu jedno z nejhorších, a to prosím obojí současně. Pak zbývá trestuhodně málo času na blogískování… jsem ale odhodlaná to změnit! Natěšené a velikášské odhodlání, věc mně velmi důvěrně známá, ovšem taky řádně ošemetná a prchavá. Tváří v tvář lenosti, nedostatku času, počátečním neúspěchům, nepříznivým okolnostem a podobným opruzům už vzal roha nejeden můj velký i malý sen. Na pohřebišti smělých plánů leží moje snaha stát se multilingválním géniem ovládajícím plynně několik světových jazyků a nejlépe návdavkem ještě všechny formy elfštiny, která se časem transformovala v mnohem skromnější plán nezapomenout dočista těch pár jazyků, kterými dokážu žblebtnout, a to včetně mateřštiny. Což se daří se střídavými výsledky. Ale jednou to přece už musí vyjít, ne?
Je to tak, přátelé, právě se nacházím v té sluníčkové optimisticky plánovací fázi, kdy mám pocit, že mi svět leží u nohou a jen čeká, až ho dobudu svými mnoha oslnivými talenty. Vím sice, že fskutečnosti si funguje sám o sobě bez mých talentů docela dobře a při každém mém pokusu o dobytí mi dává důrazně najevo, že to není tak horké – až mám chvílema pocit, že to je od něj záměrný a zlomyslný trolling. Ovšem jako zasloužilý účastník internetových diskusí neznám lepší zadostiučinění než vytrolovat trola, a právě na tom zrovna pracuju. Bez tvrdé práce to totiž nejde. Tak mi držte palce a pokud se vám ještě nic takového nepovedlo, zkuste to taky, už ten opojný pocit počátečního odhodlání za to stojí. O té počáteční fázi totiž něco vím.

Šestý kvítek: Klidná jízda vlakem

Nějak takhle jsme kdysi jezdívali do/ze školy... časy se naštěstí mění :-)

V dobách dřívějších jsem se vlakem přesouvala každý týden, takže jsem už v tomto dopravním prostředku v životě strávila hezkých pár hodin (sečteno dohromady to nejspíš budou dny, týdny atd.). Obecně vzato mi tento způsob přemisťování se vyhovuje z dostupných možností asi nejvíc, protože auto ani osobní tryskáč nemám (a dlouho mít nebudu :-)) a v autobuse se mi dělá blbě.
Jako u všeho samozřejmě existuje i u cestování vlakem spousta věcí,  které ho dokáží proměnit v noční můru. Třeba minule, když si ke mně přisedla nesnesitelná dvojka nejspíš matky s dcerou, co se celou cestu cpaly  vlašákem, koblihama a vším možným a u toho pomlouvaly snad každého, koho znaly. Jako osobě vcelku anachronické a civilizací nedotčené se mi stává, že u sebe nemám sluchátka, takž pak můžu jen tiše trpět. Naštěstí se mi většinou podaří uhájit soukromí kupé (proto taky mám radši vlaky s klasickými kupé, holt tradicionalista) a můžu nerušeně spát, vychutnávat si ubíhající krajinu, myslet na příjemné blbosti nebo provozovat nějakou činnost dříve zmíněnou na blogu jako je čtení a pití kafe. A někdy se dám do řeči se spolucestujícími, cesta tak hned líp ubíhá a já mám ještě k tomu pocit zadostiučinění, že pro změnu někoho ruším já a ne naopak (nojo, já vím, tohle není sluníčkové, polepším se). Až se potkáme ve vlaku, aspoň si můžeme hezky pokecat,… ;-)

Pátý kvítek: Kafe

Netřeba slov...

Tak jsem to tu trochu zanedbávala, vylézání z tunelu holt žere čas :-) Abych to napravila, svěřím se dnes s jednou ze svých největších vášní. Den bez kafe pro mě prostě z definice nemůže být dobrý den. Vždycky mu něco bude chybět, něco voňavého a nejlépe v mém oblíbeném hrnku. Ovšem jednu věc musím podotknout hned zkraje: i když jsem velký milovník kávy, zdaleka se nemůžu počítat mezi bůhvíjaké znalce tohoto nápoje. Takže byste se mě marně ptali, jak připravit pravé italské espreso, a kdybyste mi ho hotové naservírovali, já si do něj barbarsky přidám vodu. Kromě toho, když je nouze nejvyšší, nepohrdnu ani tzv. „náhražkou“, tedy obyčejným instantním kafem, a zvládnu i to nejlevnější. Poněkud problematický chuťový zážitek pořád nezastíní fakt, že prostě kafe je kafe.
Doma mám naštěstí k dispozici kávovar, takže většinou nemám potřebu snižovat kvalitu svého zážitku na instantní úroveň. Už celý ten proces přípravy božského nápoje je pro mě malý obřad – jakmile začne přístroj pracovat, rozlije se pokojem známé kávové aroma, a protože jako každá závislost má i tato důležitý psychologický moment, už samotná ta vůně má na mě povzbuzující a naplňující účinky. A což teprve, když svoji činnost dokončí… Jak tenhle text píšu, začínám litovat toho, že už je deset večer. Protože hádejte na co jsem dostala obrovskou chuť…      

Čtvrtý kvítek: Knihy na papíře

Může tohle chybět v útulném pokojíku?

 I když se považuji za člověka otevřeného novým  věcem a změnám všeho druhu, v některých ohledech holt asi navždy zůstanu beznadějná konzerva. Nechápu třeba, proč bych měla furt být připojená na internet, když už se někdy konečně vykopu zavřít počítač a vyrazit ven. Nebo proč by měl být můj telefon chytřejší než já. Takže i když vím, že existují super udělátka, do kterých si můžete nacpat knížek kolik chcete a pak je číst na obrazovce, co z ní nebolí očička a vůbec má milion výhod, zůstávám věrná starým dobrým papírovým knížkám (a plánuju v tom pokračovat i v případě, že snad budu mít někdy na ty udělátka peníze). A nejde přitom jenom o samotné čtení. Nic se zkrátka nevyrovná tomu slastnému pocitu, kdy tu knížku držíte v ruce, vůni nově koupeného přírůstku do knihovničky nebo naopak skoro posvátné úctě, když listujete nějakým hodně věkovitým výtiskem. Já taky knihy hrozně ráda vlastním, zálibně prohlížím na poličce a tahám s sebou do vlaku, do kavárny, do čekárny k doktorovi, prostě všude. Občas se to celkem pronese, občas to uškodí kondici knihy, ale přesto v tom hodlám pokračovat a je mi upřímně jedno, kam až postoupí moderní technologie. Jen málo věcí totiž dovede poskytnout větši slast, než sednout si jen tak s knížkou a kafíčkem a vychutnat si tu příjemně starosvětskou náladu pravého kavárenského povaleče.                

Třetí kvítek: Hrášek v únoru

V mém osobním ráji tohle nesmí chybět...

Já prostě miluju hrachové lusky a hned jak se objeví v obchodech, musím si jich při každém nákupu aspoň pár přinést domů, i kdyby na chleba nebylo (jakože taky často není). Samozřejmě že se nic nevyrovná hrášku vlastnoručně čerstvě natrhanému a jestli budu mít někdy ten svůj vysněný domeček se zahrádkou, bude tam co nejvíc hráškových záhonů, jenže furt lepší kupovaný než žádný. Už jsem si ale tak nějak zvykla, že po většinu roku se musím obejít bez téhle nebeské pochoutky. To bylo ale předtím, než jsem objevila malý krámek se zeleninou v Brně na Kobližné, kde mají vždycky skvělý výběr a příjemné ceny, pokud je zrovna v práci tak i příjemnou prodavačku a hlavně – hrášek! Jasně, že takhle v únoru to není levná záležitost, takže si ho můžu užívat pouze v opravdu symbolickém množství. Taky je zcela jistě dovezený z nějaké tramtárie a prošpikovaný všemi možnými i nemožnými chemikáliemi, to ale nic nemění na zelené, kulaté a děsně dobré podstatě věci. A člověk si říká, že celá ta moderní civilizace, co přinesla globalizací, privatizaci, prokrastinaci a vůbec kdejakou podivnou štaci má něco do sebe. Pro jahody ani pro nic jiného se aspoň mimo sezónu nemusíte štrachat vánicí za skupinou náladových dědků, a to ani když se jmenujete Maruška.         

Druhý kvítek: Gotye poslouchá Mládka

Ňuňuňu

Jméno Gotye vám určitě není neznámé a kdyby přece, nemohli jste uniknout hitu Somebody That I Used to Know, který rádia jeden čas rotovala do zblbutí, než se vrátila ke svým obvyklým popovým škvárům. Tuptup, tuptup, tududududu…. Nou jú didnt hef tu KÁÁÁÁT MI ÓÓÓF!!!! Už víte? A víte taky, že tenhle týpek, vlastním jménem Wally DeBecker, je všestranně nadaný umělec, co skvěle válí na bicí, jako Gotye vydal už tři alba a kromě toho hraje milé retro v kapele The Basics? Taky si váží svých fanoušků, protože jim vyjádřil úctu zremixováním všech možných i nemožných coververzí svého největšího hitu, mimo jiné...

Jak jste asi poznali, tento Australan momentálně vede v seznamu mých obsesí, které se na sebe neustále nabalují v podstatě už od mého dětství až dodnes (s výjimkou temného období kolem 14 let, ostatně kdo v tomhle věku nebyl tak trochu lunetic?). Mohla bych takhle donekonečna pokračovat ve výčtu Wallyho kvalit, ale to už si rovnou můžete otevřít google či wikipedii, že. Proto bez dalších okolků přejdu k věci: netušila jsem, že je možné ho zbožňovat ještě víc, ale narazila jsem na tohle video, kde mluví o svých oblíbených zdrojích inspirace z youtube. Jaké bylo moje překvapení, když na mě najednou vyskočil titulek Czech roll‘d a Jožin z bažin! Tohle mi zvedlo náladu a fakticky mi vůbec nevadí, že jednotlivé středoevropské země jsou nad rozlišovací schopnosti chlapců odchovaných širou australskou stepí (ne, paprikáš opravdu není české národní jídlo :-D).

První kvítek: Založení tohoto blogu

Pro člověka, který se den co den plouží smrdutým a temným kanálem, přestavuje něco tak banálního jako jedna malá kytička hotový zázrak. I když ve stoce, kam tečou jen samé splašky a sluneční světlo tam nezavítá, se asi stejně bude dařit jen zmutovaným potvorám a kdo ví, jestli se z toho nevyklube něco jako zvířata z londýnského podsvětí v Gaimanově Nikdykde. Ale přesto potěší. Právě o takových nepravděpodobných, zcela banálních maličkostech, které dokážou vylepšit nudný a pitomý den, je tento blog. Skutečně je mi jedno, že tohle v žádném případě není originální koncept a kromě asi nejslavnějších 1000 awesome things se takových sluníčkových blogísků po netu povaluje tisíce. Je to především terapeutická záležitost, což ale samozřejmě neznamená, že bych měla něco proti tomu, když to tu bude někdo číst, právě naopak! Hodlám to tu updatovat každý den a  doufám, že i tahle aktivita pomůže mně (a možná i někomu jinému) z té stoky nakonec vylézt na světlo a čistý vzduch :-)