 |
| A nejlepší je, když se na vás usmívá kafe |
Jsem feministka. (Což asi nikoho od čtení tohoto blogísku
neodradí, protože ho stejně skoro nikdo nečte.) Nemám proto ráda, když mi někdo
tvrdí, že se mám usmívat a vůbec být milá a líbezná, protože se to ode mě jako
od (ještě poměrně) mladé dívky očekává. Obzvlášť pikantní je takové věci
poslouchat od postarších oplzlých, alkoholem posilněných individuí…
Ne, nechci se usmívat proto, že
jsem žena. Chci se usmívat a chci, aby se na mě usmívali i ostatní, protože
jsem člověk a ostatní jsou taky lidi, to nás spojuje a zaslouží si to občas
malou připomínku, třeba v podobě úsměvu náhodného kolemjdoucího na ulici.
Je mi jasné, že ne každému je vždy do usmívání, ani mně ne.
Popravdě mě většinou v situacích, kde je vysoká koncentrace neznámých lidí
na metr čtvereční, zcela opouští humanistické nadšení. A pak nastoupí do šaliny
stará paní a s úsměvem mi vytrvale oponuje, že mám sedět, že klidně
postojí. Nebo třeba trpím nedostatkem hotovosti (u mne jev velmi častý) a
prodavačka Nového prostoru, tedy sama osoba velmi potřebná, mi ho nechá za
polovic. Nebo si někdo chce sednout naproti mně ve vlaku, a místo aby si s
defaultně nasupeným výrazem kecnul k oknu a nepřítomně z něj zíral
jako většina ostatních, usměje se a zeptá se, jestli je tam volno. Hned se
cítím líp. Tak prosím, buďte slušní a usmívejte se, nic to nestojí a je to
win-win situace, projasníte tím den sobě i druhým.
Žádné komentáře:
Okomentovat