Dvanáctý kvítek: Úsměv a prostě obyčejná slušnost

A nejlepší je, když se na vás usmívá kafe

Jsem feministka. (Což asi nikoho od čtení tohoto blogísku neodradí, protože ho stejně skoro nikdo nečte.) Nemám proto ráda, když mi někdo tvrdí, že se mám usmívat a vůbec být milá a líbezná, protože se to ode mě jako od (ještě poměrně) mladé dívky očekává. Obzvlášť pikantní je takové věci poslouchat od postarších oplzlých, alkoholem posilněných individuí…

Ne, nechci se usmívat proto, že jsem žena. Chci se usmívat a chci, aby se na mě usmívali i ostatní, protože jsem člověk a ostatní jsou taky lidi, to nás spojuje a zaslouží si to občas malou připomínku, třeba v podobě úsměvu náhodného kolemjdoucího na ulici.

Je mi jasné, že ne každému je vždy do usmívání, ani mně ne. Popravdě mě většinou v situacích, kde je vysoká koncentrace neznámých lidí na metr čtvereční, zcela opouští humanistické nadšení. A pak nastoupí do šaliny stará paní a s úsměvem mi vytrvale oponuje, že mám sedět, že klidně postojí. Nebo třeba trpím nedostatkem hotovosti (u mne jev velmi častý) a prodavačka Nového prostoru, tedy sama osoba velmi potřebná, mi ho nechá za polovic. Nebo si někdo chce sednout naproti mně ve vlaku, a místo aby si s defaultně nasupeným výrazem kecnul k oknu a nepřítomně z něj zíral jako většina ostatních, usměje se a zeptá se, jestli je tam volno. Hned se cítím líp. Tak prosím, buďte slušní a usmívejte se, nic to nestojí a je to win-win situace, projasníte tím den sobě i druhým. 

Jedenáctý kvítek: Vařit pro někoho

Takhle nějak to vypadá...

Jak už jsem tu jednou psala a jak je vidět i z dosavadní frekvence příspěvků na tomto blogu, většinou zrovna nepřekypuju dobrovolnou činorodou aktivitou. Občas se ale najde nějaké výjimka jako právě vaření – ovšem za předpokladu, že výsledek doputuje i k někomu dalšímu, kdo bude schopen mou kulinářskou snahu ocenit. Ne že bych byla nějaký expert, když jsem sama, představují vrchol mého umu těstoviny hozené do hrnce a mražená zelenina hozená na pánev. Objevovat další a další zákoutí kuchyňského umění se ale stává mnohem zábavnějším, když výsledkem zároveň můžete potěšit někoho dalšího. Vím přitom, že tohle není zrovna ten nejvyšší sluníčkový level a kýžený stav by nastal, kdyby mě bavilo vařit i sama sobě pro potěšení, ale nic naplat, udělat radost někomu dalšímu pro mě vždycky bude ještě o něco onačejší. A to dokonce i za situace, kdy mé schopnosti ještě zdaleka nesahají o moc dál než k pokrmům jako „cosi na bázi risotta“ nebo “maso a cosi na pánvi“.   Jelikož už jsem se naučila ovládat elektrický sporák do té míry, že nemám záchvaty paniky „kruci dyť to nehoří, vybouchneme“, nestojí mým většinou víceméně poživatelným experimentům nic v cestě.