Patnáctý kvítek: Plány na vzkříšení a totální překopání tohoto blogu

Tak si dejte pozor, tady se pracuje!

Nojo, je to tak, zas už mám období velkých plánů. To sice není nic nového pod sluncem, ale vzhledem k tomu, že ve válce s Facebookem mám zatím natolik navrch, že se mi ho podařilo úplně opustit a naplánovat kompletně nový, mnohem skromnější a soukromější profil, možná se blýská na lepší časy. A chci začít z gruntu, třeba tím, že se vrátím do blogosféry a začnu ji zas zahrnovat svými moudry, protože se bez nich jistojistě neobejde. Kytky v kanále by nicméně měly zůstat takovým mým osobním, pozitivním a kreativním koutkem, pojednávajícím o drobných i větších radostech, které život přináší. Tematicky nicméně v ideálním případě dojde k rozšíření, vytvoření různých sekcí a čas od času k publikování delších článků, hlavně ale k pravidelnému updatování. Sekce budou zahrnovat jednak drobné kvítky z každodenního života jako doposud, jednak různé mé zájmy, především z oblasti literatury, hudby, filmů a určitě i něčeho dalšího. Taky chci zahájit nějakou slušnou propagaci, aby to tu vůbec někdo četl. Takže konec řečí a směle do díla, uf!          

Čtrnáctý kvítek: Farmářské trhy

Tak tohle je sice jiná liga, ale určitě tam neseženete tak dobrou bryndzu...

U nás v městečku je fajn: Kino sice nemáme, zato hospod hned několik! A taky cukrárnu, pekárnu a docela dobře zásobenou sámošku. Nicméně velkoměsto to není, takže pro různé méně obvyklé potraviny, hlavně ty zdravé, je nutno se přemístit do Brna. Což je sice blíž než z kdekteré jeho okrajové části, ale holt tam člověk musí mít cestu, čas a energii courat po obchodech.   

Proto je docela potěšující novinkou, že se u nás na centrálním náměstí (tedy na plácku mezi hospodou a zastávkou autobusu) začaly každý měsíc konat farmářské trhy. Je to sice jen pár stánků (a tentokrát jich byla tak polovina než minule, asi že byla zima), ale mohu potvrdit, že i tak je možné tam nechat slušné prachy. Ovšem dostanete za ně kvalitu bez chemických shitů, u živočišných produktů navíc jistotu, že nepodporujete velkochovy a podobné nepěknosti. Posledně jsem si donesla mimo jiné bryndzu na halušky, které jsem ještě nikdy nedělala. Jestli se mi podaří, určitě se tu pochlubím, a nezapomenu samozřejmě dát fotku na facebook!  

Třináctý kvítek: Když Facebook slouží mně, ne naopak

Nevermore, xichtokraxno!

 Páni, už třináct krátkých článků v průběhu víc jak roku, to jsem ale dobrá! (To pozitivní myšlení je přece důležité, ne?) Každopádně mi nezbývá než přiznat, že spoustu mého času žere potvora jménem Facebook. Určitě to znáte - a když ne, můžete být jen rádi: Jenom si kontrolujete zprávy. A upozornění. A zeď. A jé, co to tu je za fotku? A tenhle článek je zajímavý. A tenhle člověk tvrdí tak nehoráznou blbost – počkat, já mu ukážu… Jéje, jak je možné, že už je tolik hodin?  

Nelze se proto divit, že to takhle nechci nechat. Několikrát jsem zvažovala úplný odchod z těchto pekelných tenat, ale… i přes tu tunu věcí, které se mi tam nelíbí, má holt některé praktické výhody. Třeba pohodlná a rychlá domluva s přáteli, spousta inspirace v různých tematických skupinách - a když nenajdu takovou, co mi vyhovuje, založím si prostě vlastní. Mým cílem je prostě zkrotit zlého pána a udělat z něj zase poslušného služebníka, jakým by měl být. Musím se pochválit, že minimálně částečně se mi to daří a má hlavní činnost spočívá spíš než v nekonečných a nikam ne vedoucích hádkách právě v domluvě s přáteli, poučení a zábavě v k tomu určených skupinách nebo hledání praktických rad. A pokud mám potřebu sdělit světu svůj názor nebo zareagovat na názor někoho jiného (což se furt děje celkem často, ne že ne), činím tak ve společnosti lidí, jejichž příspěvek mě nějak obohatí, ne náhodných internetových trollů. Čímž nechci říct, že stav je ideální, rozhodně však ne tak kritický jako donedávna. Tak mi tohle hlavně nezapomeňte sdílet a lajkovat!

Dvanáctý kvítek: Úsměv a prostě obyčejná slušnost

A nejlepší je, když se na vás usmívá kafe

Jsem feministka. (Což asi nikoho od čtení tohoto blogísku neodradí, protože ho stejně skoro nikdo nečte.) Nemám proto ráda, když mi někdo tvrdí, že se mám usmívat a vůbec být milá a líbezná, protože se to ode mě jako od (ještě poměrně) mladé dívky očekává. Obzvlášť pikantní je takové věci poslouchat od postarších oplzlých, alkoholem posilněných individuí…

Ne, nechci se usmívat proto, že jsem žena. Chci se usmívat a chci, aby se na mě usmívali i ostatní, protože jsem člověk a ostatní jsou taky lidi, to nás spojuje a zaslouží si to občas malou připomínku, třeba v podobě úsměvu náhodného kolemjdoucího na ulici.

Je mi jasné, že ne každému je vždy do usmívání, ani mně ne. Popravdě mě většinou v situacích, kde je vysoká koncentrace neznámých lidí na metr čtvereční, zcela opouští humanistické nadšení. A pak nastoupí do šaliny stará paní a s úsměvem mi vytrvale oponuje, že mám sedět, že klidně postojí. Nebo třeba trpím nedostatkem hotovosti (u mne jev velmi častý) a prodavačka Nového prostoru, tedy sama osoba velmi potřebná, mi ho nechá za polovic. Nebo si někdo chce sednout naproti mně ve vlaku, a místo aby si s defaultně nasupeným výrazem kecnul k oknu a nepřítomně z něj zíral jako většina ostatních, usměje se a zeptá se, jestli je tam volno. Hned se cítím líp. Tak prosím, buďte slušní a usmívejte se, nic to nestojí a je to win-win situace, projasníte tím den sobě i druhým. 

Jedenáctý kvítek: Vařit pro někoho

Takhle nějak to vypadá...

Jak už jsem tu jednou psala a jak je vidět i z dosavadní frekvence příspěvků na tomto blogu, většinou zrovna nepřekypuju dobrovolnou činorodou aktivitou. Občas se ale najde nějaké výjimka jako právě vaření – ovšem za předpokladu, že výsledek doputuje i k někomu dalšímu, kdo bude schopen mou kulinářskou snahu ocenit. Ne že bych byla nějaký expert, když jsem sama, představují vrchol mého umu těstoviny hozené do hrnce a mražená zelenina hozená na pánev. Objevovat další a další zákoutí kuchyňského umění se ale stává mnohem zábavnějším, když výsledkem zároveň můžete potěšit někoho dalšího. Vím přitom, že tohle není zrovna ten nejvyšší sluníčkový level a kýžený stav by nastal, kdyby mě bavilo vařit i sama sobě pro potěšení, ale nic naplat, udělat radost někomu dalšímu pro mě vždycky bude ještě o něco onačejší. A to dokonce i za situace, kdy mé schopnosti ještě zdaleka nesahají o moc dál než k pokrmům jako „cosi na bázi risotta“ nebo “maso a cosi na pánvi“.   Jelikož už jsem se naučila ovládat elektrický sporák do té míry, že nemám záchvaty paniky „kruci dyť to nehoří, vybouchneme“, nestojí mým většinou víceméně poživatelným experimentům nic v cestě.

Desátý kvítek: Sedět v chládku

Uznávám, že i toto počasí může mít své výhody...

Tak je to jasné, proč se na tomhle blogu dlouho nic neobjevilo, říkáte si možná. Navíc teď je posílání kdekoho do chládku docela aktuální téma… ale nebojte, do žádné vysoké hry kmotrů a špionů a jim podobných jsem se nezapletla, mluvím o věci tak banální, jako je počasí.
Banální nebo ne, nedávno znovu dokázalo, že podceňovat jeho vrtochy se nevyplácí; teď předvádí další ze svého širokého repertoáru způsobů, jak lidi potrápit a naštvat. Znáte to, člověka by ani nenapadlo, že bude dusno až k padnutí, koupete se ve vlastním potu a studená sprcha s najednou stává ze zabijáka libida předmětem vášnivé touhy… Ačkoliv je dost takových, co si z nějakého důvodu stavu vařeného humra užívají, já k nim nepatřím. O to víc dokážu ocenit fakt, že kancelář, kde pracuju, se nachází ve sklepních prostorách. Když je venku kosa, je tam sice kosa ještě větší, ale od čeho jsou svetry a podobné vynálezy, žejo. A v nesnesitelných vedrech přijde trocha zchlazení horké hlavy (a čehokoliv jiného) velmi vhod. Když člověk vyleze ven, je to teda docela šok… ale každý důvod těšit se do práce a zůstat tam co nejdéle je dobrý, ne?

Devátý kvítek: Přijít domů z procházky

Když už prej bude pořád prosinec, musíme si to aspoň užít.

Tak strašně moc se těším, až sem budu moct dát nějakou tu ódu na jaro, a asi nejsem s podobným přáním sama. Ale když se kouknu z okna, naskýtá se mi krásná scenérie zimní krajiny, kterou chvílemi dotváří ještě pár desítek centimetrů sněhu navíc, když se rozhodne napadat. Takže jakmile ve sváteční pondělí konečně vysvitlo slunce, bylo po obědě a kávě, nastal čas na vánoční… eh, tedy velikonoční procházku. Páč jsem od přírody pecivál, mám vždycky pocit určitého morálního vítězství, když se vykopu ven k nějaké fyzické aktivitě jiné než je pouhé nutné přemístění.z místa na místo. A navíc, koulovačka na velikonoce, kdo z vás to má? (Mno, momentálně asi skoro každý, ale to je detail.)
Jak už jsem ale řekla, jsem pecivál, takže na procházkách nejvíc miluju návraty domů. Ten pocit příjemné únavy z protažených svalů, v zimě navíc s bonusem rozmrznutí zrampouchovaných končetin. Teplý čaj a suché fusekle je pak nutnou součástí povycházkového pohodlí, a všechny lenošivé aktivity jako čtení se provozují tak nějak příjemněji. Zkrátka musím takové věci provozovat častěji, a počasí rozhodně nahrává všem aspektům zimních procházek. Aspoň má ta doba ledová nějaké výhody.